Jak správně odpočívat

Na chvíli vědomě opravdu vypnout a prostě nic nedělat není vůbec snadné. Navíc se v dnešní době nečinnost nenosí. Ale i vědecké poznatky potvrzují, že příležitostné nicnedělání hraje důležitou roli pro naše duševní zdraví, má blahodárný vliv na schopnost soustředění a podporuje kreativitu. Chvála zapomenutého umění zahálky.

Moje malá dílna je pro mne oázou klidu, místem, kde mě nic nehoní a čas zvolna plyne. Neexistují tu žádné povinnosti, cíle, termíny, uzávěrky a měřítka efektivity. Je tu jen jedna stará židle, které se snažím vdechnout nový život. Beru do ruky jednoduché nářadí a pomalu, soustředěně tenhle kousek nábytku obrušuji, natírám a leštím. A pokud nejsem s výsledkem spokojený, přijde jednoduše na řadu další vrstva barvy. A celý proces se opakuje.

K tomu potichu hraje moje oblíbená hudba, v kamínkách praská dřevo a než se uvaří voda na kávu, trvá to dobrých dvacet minut. Tady ale není kam spěchat. Zcela ponořený do své činnosti ztrácím pojem o čase. Takové okamžiky lze nazvat volnou chvílí, tedy časem, o jehož náplni sami, svobodně rozhodujeme a který neslouží žádnému stanovenému cíli. A který nám dělá dobře.

Úhel pohledu

„Staří Řekové připisovali volnému času vysokou hodnotu, dokonce ho považovali za míru lidského štěstí a nadřazovali ho z nutnosti vykonávané práci,“ píše Ulrich Schnabel ve své knize Chvála zahálky aneb rozkoš z nicnedělání. Dnes tomu však bývá naopak. Dopřáváme si jen krátké chvíle na odpočinek, abychom pak mohli ještě efektivněji pracovat a co nejvíc toho zvládnout. Volný čas jako by vyšel z módy.

Profesor Norbert Rohleder, vědecký pracovník univerzity v Mainzu, zabývající se mimo jiné tématem work-life balance, to považuje za fatální chybu. Oddechový čas neboli nicnedělání nepředstavuje žádnou staromódní veličinu, která v 21. století nemá co pohledávat, ani lenost či pasivní zahálku nebo výsadu volnomyšlenkářů, kteří se rozhodli pro alternativní způsob života. Není jím myšleno ani „předepsané konzumování“ volnočasových aktivit, například sportovních programů, které mají za cíl udržet člověka v kondici, aby mohl podávat ještě lepší pracovní výkony. Podle Schnabela jde o „intenzitu okamžiku, který se může protáhnout na hodiny a v němž se soustředíme na jediné: na vlastní bytí.“ Takovouto pozitivní zahálkou může být například vášnivé zahradničení, tanec, meditace nebo četba.

Odvaha k nečinnosti

Sotva se však na chvíli pokusíme vypnout, začne se hned ozývat špatné svědomí. Můžeme si to dovolit? Smíme to vůbec? Jen tak snít s otevřenýma očima? Natolik jsme si navykli hnát se v životě za vyšší efektivitou, že se nám chvíle neproduktivní činnosti mohou jevit skoro jako hřích. A i ve chvílích volna pak máme pocit, že bychom je měli vyplnit nějak smysluplně a činorodě. Ale stejně jako v lásce, ani při trávení volného času neplatí žádná pravidla, co je a není správně. Naopak to vyžaduje odvahu vzepřít se tlaku moderního, zrychleného světa a honbě za výkony. Zastavit se a uvědomit si, co je pro nás v životě opravdu důležité.

Občas to skoro vypadá, jako bychom zapomněli užívat si chvil nicnedělání, které však ke zdravému životnímu stylu patří. Na druhou stranu se mluví o takzvané generaci Y, dnešních dvacátníků, kteří žijí podle hesla „You live only once“ („Žiješ jen jednou“) a jejichž hlavní ambicí je bavit se a užívat si. Jde tedy o to, najít zlatou střední cestu, naučit se naslouchat svým potřebám a umět na ně reagovat. Znamená to naučit se vědomě zacházet s vlastním časem a vybrat si to, co je pro nás v danou chvíli nejlepší. A vychutnat si chvíle nečinnosti bez jakýchkoli výčitek.

Pro špatné svědomí tu opravdu není důvod. Koneckonců je vědecky podloženo, že příležitostné nicnedělání představuje nezbytnou podmínku našeho duševního zdraví, má blahodárný vliv na naši paměť, schopnost soustředění a podporuje tvořivost.

Přínosný dopočinek

Sportovci dobře znají princip regenerace. Po fázi napětí musí následovat fáze uvolnění. Jen tak získá tělo čas potřebný k tomu, aby se mohlo přizpůsobit vzrůstající zátěži, doplnit zásoby energie a nabrat svalovou hmotu.

A při duševní práci je to obdobné. I ve chvílích zdánlivého nicnedělání běží náš mozek na plné obrátky. Zpracovává všechno, co jsme zažili a naučili se, třídí nashromážděná fakta a pocity, přičemž zohledňuje i nevědomky uložené a dávno zapomenuté informace. Některé části mozku jsou během spánku, meditace nebo denního snění dokonce mnohem aktivnější, než když soustředěně o něčem přemýšlíme. Dalo by tedy říct, že během našeho odpočinku probíhá v hlavě velký úklid.

A pak, najednou, jako blesk z čistého nebe dostaneme skvělý nápad. Když totiž vypneme a necháme mozek v klidu, začnou se často objevovat řešení, která jsme za běžného provozu marně hledali. Vždyť i Archimedes údajně pochopil princip chování tělesa v kapalině a vztlakové síly v okamžiku, když ležel ve vaně. A Newton prý zase podřimoval pod stromem, když objevil gravitační zákon. Tak ať nám nikdo netvrdí, že zahálka nic nepřináší.

Offline režim

V dnešní hekticky zrychlené době, všudypřítomného internetu, chytrých telefonů a sociálních sítí jsme zvyklí být permanentně online a kdykoli k zastižení. Každou chvilku kontrolujeme, jestli nám nepřišla nějaká nová zpráva, ráno hned po probuzení, o víkendu, o dovolené. Vědomě či nevědomky, dobrovolně i nedobrovolně. Vsugerovali jsme si pocit, že si ani nemůžeme dovolit nebýt stále na příjmu. Stáváme se otroky moderní komunikace. Čas od času je ale třeba umět opravdu vypnout, tedy odpojit se a říci ne i všem komunikačním možnostem, které nás rozptylují a nedovolují nám plně se soustředit na jednu věc. Dopřát si digitální detox, zapomenout na virtuální svět a vnímat jen to, co se právě děje kolem nás.

Nezáleží ani tolik na tom, jakou strategii zvolíme, důležité je uvědomit si, že je třeba chránit si svůj vlastní čas a soukromí proti neustálé online-dostupnosti. Jde tedy spíš o vnitřní postoj než o konkrétní činnost. Samozřejmě je jednodušší vypnout a oddávat se nicnedělání, když zrovna nejsme vystaveni žádným vnějším tlakům. „Pro mě osobně je důležitým zdrojem očistného odpočinku hra na klavír. Nejsem sice žádný virtuóz, ale hudba mě baví, naplňuje a nemusím si při ní nic dokazovat. A to je právě klíč k umění zahálky: Dělat nějakou věc z lásky, pro ni samotnou, a nikoli ze ctižádosti. Zkrátka bez ohledu na to, co nám to přinese,“ vysvětluje Schnabel.

Vnitřní kompas

Abychom se naučili plně si užívat volných chvil, je třeba umět naslouchat našemu vnitřnímu navigačnímu systému. Na chvíli se zastavit, vytvořit si odstup od každodenního shonu a ujasnit si vlastní cíle a priority. Co ve svém životě považujeme za skutečně důležité? Čemu bychom rádi věnovali víc času a prostoru? A co nám v tom brání? Schnabel radí představit si sami sebe na sklonku života a sepsat dopis na rozloučenou, abyste zjistili, za čím se budete chtít rádi ohlédnout.

„Jednoho dne jsem si uvědomil, že stejně jako finanční zajištění je pro mě důležitá časová flexibilita, tedy možnost, být opravdovým pánem svého času. A tak jsem na tom začal intenzivně pracovat. Dalo by se tedy říci, že jsem pilně pracoval na svém volném čase,“ dodává autor.

Krok za krokem

Pokud vás začne stresovat myšlenka, že jste si dnes ještě neudělali čas na svých pět minut zahálky, postupujte krok za krokem.

Zaprvé: Zaměřte se na svůj vnitřní kompas. Odpovězte si na otázku, co doopravdy chci?
Zadruhé: Buďte konkrétní. Sepište si například svá předsevzetí.
Zatřetí: Chraňte svůj mozek před přetížením a vypněte si telefon.
A začtvrté: Není třeba nic víc dělat. Takže se s radostí oddejte nicnedělání!