Catarina Clode Casqueiro: „Všichni máme své jizvy“

Tančíte už mnoho let. Jak se tanec dostal do vašeho života?

Už jako dítě jsem byla neustále obklopená hudbou a tancem, moje maminka produkovala představení pro operu v Lisabonu. O balet a tanec jsem se začala zajímat již v raném věku a už jsem u toho zůstala – i když při výšce 1,75 m jsem byla tady v Portugalsku pro klasický tanec dost vysoká.

Jak na váš zájem reagovali rodiče?

Vždy mě podporovali. Můj otec je inženýr, ale také hraje na klavír, můj pradědeček byl klavírista, můj strýc hraje na violoncello, všichni jsou umělci. Když jsem se rozhodla tančit, brzy jsem si uvědomila, že potřebuji profesionální trénink. V deseti letech jsem začala navštěvovat taneční školu na konzervatoři. Tam jsme současně absolvovali normální výuku i taneční trénink, od osmi ráno do osmi večer.

Říkáte, že jste na tanečnici příliš vysoká. Jaké to bylo během výuky tance?

Všechny klasické tanečnice musí být velmi štíhlé a středně vysoké, tzn. rozhodně menší než muži, aby je mohli zvedat. Jedné konkrétní lekce jsem se nemohla účastnit, protože tam nebyli žádní žáci vyšší než já. Po mnoha hodinách, při kterých jsem jen přihlížela, mě zachránil klavírista. Byl vyšší a uměl i kroky.

Existovaly nějaké další standardy krásy, které bylo třeba splňovat?

Kromě výšky jsem neměla žádný problém, vypadala jsem dobře. Ale byly tam dívky s odstávajícíma ušima, které podstoupily operaci, protože prý jejich uši „narušovaly linii obličeje“. V moderním tanci naštěstí nic z toho není tak důležité.

Jak pokračovala vaše kariéra?

Po práci v Izraeli jsem pracovala na různých projektech, vystupovala jsem ve videoklipech nebo v televizních pořadech, např. v The Voice, hodně jsem pracovala i v reklamě. Všechno to probíhalo tak nějak samo.

A pak přišel den, kdy se všechno změnilo...

Účinkovala jsem v jedné show, kde jsem vždy v poslední scéně vypouštěla zářivý gejzír elektrických jisker na dvoumetrové rampě. Ten den, když jsem opět stiskla tlačítko, se najednou objevil modrý plamen, který se obrovskou rychlostí zvětšoval. Vzplála mi podprsenka, snažila jsem se ji sundat, popálila jsem si prsty, nemohla jsem si rozepnout kostým – a nikdo si ničeho nevšiml, protože ostatní tanečnice stály přede mnou. Trvalo to celou věčnost, než na mě někdo zakřičel: „Seskoč dolů!“ Stále jsem stála na rampě.

Byla jste velmi těžce zraněná.

Měla jsem popáleniny na 28 procentech těla, ty nejhorší byly třetího stupně. Když jste takto těžce popálení, je riziko infekce velmi vysoké, proto jste zcela izolovaní. S rodiči jsem směla hovořit jen jednu hodinu denně přes nemocniční sklo. Jinak jsem byla sama. Zpočátku jsem to všechno zvládala dobře, ale po měsíci jsem si sáhla na dno a rozplakala se, když mě můj otec navštívil. Řekl mi: „Přestaň brečet. Snaž se odsud vypadnout a žít si svůj život.“ Bylo to kruté, ale pomohlo mi to. Věděla jsem, že chci znovu tančit. Chtěla jsem svému fyzioterapeutovi dokázat, že se mýlil, když říkal, že už nikdy nebudu pohyblivá jako dřív. V nemocničním pokoji jsem procvičovala provaz a rozpínala ruce doširoka, až mě popálená kůže v podpaží nesnesitelně bolela. Chtěla jsem odtud pryč. Podařilo se to po dvou měsících.

Jak na vás reagovali lidé?

Lidé na mě zírali, ukazovali si na mě prstem a šeptali si: To je hrozné. Nikdo mi nechtěl dát práci, jizva byla ještě čerstvá a rudá. Říkala jsem si: „Hej, já jsem pořád tanečnice, jen mám jizvu.“ Tak jsem se vrátila k modernímu tanci, protože zde záleží na tom, co umíte. Odmítnutí byla první fáze. Pak přišlo přijetí a nyní už jsou tu zákazníci, kteří si mě objednávají právě kvůli mé jizvě. Svět se změnil, dokonce i sociálních média akceptují více rozmanitosti.

Co se ve vás po nehodě změnilo?

Předtím jsem si myslela, že jsem něco jako nesmrtelná. (směje se) Teď už vím, že se život může z jedné vteřiny na druhou od základu změnit. Než jsem měla nehodu, plánovala jsem odletět do Francie a pracovat tam. Od té doby si svého života vážím mnohem víc. Nebylo to snadné. Bylo mi 21 let a já jsem se bála, že už se na mě žádný muž ani nepodívá. Ve skutečnosti jizva fungovala jako filtr. Někteří muži se ke mně kvůli ní ani nepřiblížili. Samozřejmě bych ji raději neměla, ale protože je mou součástí, vím, jak se s tím vypořádat – a s hrdostí. Pokud jde o práci, nyní říkám: Já jsem Catarina a mám jizvu, nejlepší bude, když se na ni hned podíváte.

Pracujete nyní převážně jako tanečnice na volné noze?

Ano, a to už několik let ve dvojici s mým kolegou Thiagem Coelhem. On je o něco menší než já, proto vědomě vytváříme choreografie, v nichž zvedám i já jeho, a zpochybňujeme tak tradiční ženské a mužské role.