Píšící herečka Monika Zoubková
Herečka známá ze seriálů i z divadla se v posledních letech našla v knížkách. Na podzim vyšla už její druhá publikace pro děti a rozhodně se psaním prý nekončí. Co ji na tom baví a jak zvládá výchovu dvou dcer?
Proč jste začala psát knížky?
Chuť psát jsem měla vždy. Kdysi jsem absolvovala kurz tvůrčího psaní a uvažovala o tom, že bych se mohla vydat i tímhle směrem. Nakonec ale zvítězilo herectví, které mě naplno zaměstnalo. Později jsem si občas něco napsala pro sebe a pro děti. Rády jsme si společně s dcerami něco vymýšlely kdykoli byla příležitost. Vytvářely jsme si vlastní příběhy a vzájemně si doplňovaly vyprávění. Říkala jsem si, že by byla škoda to nezachytit. Před pár lety jsem si k tomu sedla a sepsala příběh o strašidlech a pejscích. Šla jsem klasickou cestou: Rukopis jsem poslala k posouzení do nakladatelství. Moc mě potěšilo, když se mi ozvali zpátky, že to berou! Tak vznikla má první knížka. Bylo to v době, kdy se mi začalo rozpadat manželství a psaní pro mě byla v té době nejenom radost, ale také odreagování a únik do jiného světa.
Neláká vás napsat něco pro dospělé?
Zatím jsem sice psala jen pro děti, a v tom dětském světě je mi hezky, ale do budoucna bych si ráda zkusilanapsat i něco pro dospělé. I když vím, že je to trochu jiná disciplína a hlavně jiné nastavení, láká mě to.
Pomáhaly vám s knížkami i dcery?
Ano, četla jsem jim text v průběhu psaní. Probíraly jsme to spolu, dávaly mi zpětné reakce a poznámky. Když je něco napadlo, tak jsem to do knížek i zapracovala. Takže to byla trochu taková naše kolektivní práce, především u té první knížky. Dcery rády čtou a mají ke knížkám vztah. Vždy jsem je k tomu vedla, takže mi jejich zájem dělá radost.
Chuť psát jsem měla vždy. Kdysi jsem absolvovala kurz tvůrčího psaní a uvažovala o tom, že bych se mohla vydat i tímhle směrem. Nakonec ale zvítězilo herectví, které mě naplno zaměstnalo. Později jsem si občas něco napsala pro sebe a pro děti. Rády jsme si společně s dcerami něco vymýšlely kdykoli byla příležitost. Vytvářely jsme si vlastní příběhy a vzájemně si doplňovaly vyprávění. Říkala jsem si, že by byla škoda to nezachytit. Před pár lety jsem si k tomu sedla a sepsala příběh o strašidlech a pejscích. Šla jsem klasickou cestou: Rukopis jsem poslala k posouzení do nakladatelství. Moc mě potěšilo, když se mi ozvali zpátky, že to berou! Tak vznikla má první knížka. Bylo to v době, kdy se mi začalo rozpadat manželství a psaní pro mě byla v té době nejenom radost, ale také odreagování a únik do jiného světa.
Neláká vás napsat něco pro dospělé?
Zatím jsem sice psala jen pro děti, a v tom dětském světě je mi hezky, ale do budoucna bych si ráda zkusilanapsat i něco pro dospělé. I když vím, že je to trochu jiná disciplína a hlavně jiné nastavení, láká mě to.
Pomáhaly vám s knížkami i dcery?
Ano, četla jsem jim text v průběhu psaní. Probíraly jsme to spolu, dávaly mi zpětné reakce a poznámky. Když je něco napadlo, tak jsem to do knížek i zapracovala. Takže to byla trochu taková naše kolektivní práce, především u té první knížky. Dcery rády čtou a mají ke knížkám vztah. Vždy jsem je k tomu vedla, takže mi jejich zájem dělá radost.
Jak si ve svém pracovním režimu najdete na psaní čas?
Jsem na volné noze, což mě pořád nutí se něčemu učit a něco nového zkoušet. Třeba dabing, který jsem dřív nedělala. Nebo načítání audioknih. Herectví je práce nejistá, plná zvratů. Buď je toho málo nebo moc. Na druhou stranu, když mám ty volnější dny, kdy nezkouším a hraju jen večer, můžu je vyplnit spoustou jiných činností: Třeba právě psaním. Ideální čas je dopoledne, když jsou děti ve škole a doma je klid.
Pocházíte z lékařské rodiny, nelákalo vás mít také pevný režim a stálou práci?
Upřímně ne. Právě flexibilita mě na mé práci velmi baví. Pamatuji si, jak mi připadalo ubíjející, když moji rodiče lékaři odcházeli a přicházeli z ordinace každý den ve stejnou dobu. Těšili se vždy na víkend. A to je jejich práce bavila a byli ve svém oboru uznávaní. Věděla jsem, že nechci takhle žít. Byť je herecká práce bez stálého angažmá nejistá a třeba během koronavirové pandemie to bylo opravdu tvrdé, neměnila bych.
Není ta nejistota stresující?
Někdy ano, ale už jsem se s tím naučila žít. Často je moje práce závislá na mnoha faktorech a dalších lidech. Někdy kolikrát nevím, co bude, zda slíbený projekt či zkoušení opravdu proběhnou. Kvůli dětem ale potřebuji nějakou jistotu, mám určitý počet představení, který mi zajišťuje jistý finanční klid. Některé televizní produkce mnohdy kvůli složitějšímu natáčení neakceptují divadelní závazky. Takže není jednoduché všechny aktivity vždy sladit. Naučila jsem se zvolnit a mávnout nad některými věcmi rukou. A je to dobrý přístup, protože ke mně vlastně přicházejí krásné nabídky.
Jsem na volné noze, což mě pořád nutí se něčemu učit a něco nového zkoušet. Třeba dabing, který jsem dřív nedělala. Nebo načítání audioknih. Herectví je práce nejistá, plná zvratů. Buď je toho málo nebo moc. Na druhou stranu, když mám ty volnější dny, kdy nezkouším a hraju jen večer, můžu je vyplnit spoustou jiných činností: Třeba právě psaním. Ideální čas je dopoledne, když jsou děti ve škole a doma je klid.
Pocházíte z lékařské rodiny, nelákalo vás mít také pevný režim a stálou práci?
Upřímně ne. Právě flexibilita mě na mé práci velmi baví. Pamatuji si, jak mi připadalo ubíjející, když moji rodiče lékaři odcházeli a přicházeli z ordinace každý den ve stejnou dobu. Těšili se vždy na víkend. A to je jejich práce bavila a byli ve svém oboru uznávaní. Věděla jsem, že nechci takhle žít. Byť je herecká práce bez stálého angažmá nejistá a třeba během koronavirové pandemie to bylo opravdu tvrdé, neměnila bych.
Není ta nejistota stresující?
Někdy ano, ale už jsem se s tím naučila žít. Často je moje práce závislá na mnoha faktorech a dalších lidech. Někdy kolikrát nevím, co bude, zda slíbený projekt či zkoušení opravdu proběhnou. Kvůli dětem ale potřebuji nějakou jistotu, mám určitý počet představení, který mi zajišťuje jistý finanční klid. Některé televizní produkce mnohdy kvůli složitějšímu natáčení neakceptují divadelní závazky. Takže není jednoduché všechny aktivity vždy sladit. Naučila jsem se zvolnit a mávnout nad některými věcmi rukou. A je to dobrý přístup, protože ke mně vlastně přicházejí krásné nabídky.
Někdy si říkám, co bych ještě mohla zkusit, změnit, kam se vydat. Mám sny a přání jako každý, ale mým každoročním největším přáním je být zdravá.
Na čem teď aktuálně pracujete?
Podílela jsem se třeba na zajímavém projektu Adikts v produkci České televize, který poběží od ledna. Je to seriál o mladých lidech, závislostech a cestách do slepých uliček. Hraji tam maminku jedné z hlavních postav. Byla to zajímavá práce, i když na velmi malé ploše. V únoru mě čeká premiéra představení Vše o ženách v pražském Studiu Dva, kde pravidelně hostuji. Mám zájezdové představení v produkci Pantheon, kde hraji ve hře podle francouzské komedie – Veselé Velikonoce. Teď nás však čekají Vánoce a k tomuhle období se váže mé představení v Divadle v Celetné. Diváci mě tam mohou vidět jako Barbuchu v Kašparově slávě vánoční. Je to krásné představení, které hrajeme víc než dvacet let, a moc si ho užíváme. Společně všichni nasajeme tu krásnou pravou sváteční atmosféru.
Co pro vás vlastně znamenají Vánoce?
Vánoce mám spojené s vůněmi – svařené víno, vanilka, františek. Jsou to svátky, které ve mně vyvolávají vzpomínky na dětství. Jak jsme jako děti s mámou pekly figurky z vizovického těsta. Taky jsme „užíraly“ tajně čokoládovou kolekci ze stromečku. Koukaly jsme na pohádky a těšily se, až zazvoní zvoneček. Bylo a je to pro mě krásné období rodiny, radosti a lásky, sdílení. Se svými dětmi opakuji vše, co mi v dětství dělalo radost. Pečeme cukroví, pouštíme koledy, zdobíme společně stromeček, hrajeme hry a jsme spolu. A i když jsou dcery větší, stálé píší dopis Ježíškovi.
Dáváte si třeba novoroční předsevzetí nebo to necháváte spíše plynout?
Snažím se končící rok v sobě vždycky nějak uzavřít a zhodnotit, ale nekladu si na sebe velké nároky. Čím jsem starší, tím líp se mi se sebou žije, přijímám věci s větší pokorou a otevřeností a těším se, co přijde. Mnoho věcí je jinak, než si představujeme, ale ne vždy je to špatně. Někdy si říkám, co bych ještě mohla zkusit, změnit, kam se vydat. Mám sny a přání jako každý, ale mým největším přáním každoročně je být zdravá.
Na co se v novém roce těšíte?
Těším se na zkoušení a premiéru v divadle, na šnůru čtení mé nové knížky v knihovnách. Těším se na léto, protože je mi nejlépe, když je teplo a svítí slunce, těším se, kam s dětmi o prázdninách vyrazím. Prostě se těším, co mi život přinese.
Monika Zoubková (47) je divadelní a televizní herečka, která vystudovala JAMU v Brně. Působí na volné noze, hraje například v pražském Divadle v Celetné nebo ve Studiu Dva. Vydala dvě knížky pro děti „Brok, Flek a strašidla“ a na podzim vyšlo její „Putování za minísky“. Vychovává dcery ve věku 12 a 16 let.
Podílela jsem se třeba na zajímavém projektu Adikts v produkci České televize, který poběží od ledna. Je to seriál o mladých lidech, závislostech a cestách do slepých uliček. Hraji tam maminku jedné z hlavních postav. Byla to zajímavá práce, i když na velmi malé ploše. V únoru mě čeká premiéra představení Vše o ženách v pražském Studiu Dva, kde pravidelně hostuji. Mám zájezdové představení v produkci Pantheon, kde hraji ve hře podle francouzské komedie – Veselé Velikonoce. Teď nás však čekají Vánoce a k tomuhle období se váže mé představení v Divadle v Celetné. Diváci mě tam mohou vidět jako Barbuchu v Kašparově slávě vánoční. Je to krásné představení, které hrajeme víc než dvacet let, a moc si ho užíváme. Společně všichni nasajeme tu krásnou pravou sváteční atmosféru.
Co pro vás vlastně znamenají Vánoce?
Vánoce mám spojené s vůněmi – svařené víno, vanilka, františek. Jsou to svátky, které ve mně vyvolávají vzpomínky na dětství. Jak jsme jako děti s mámou pekly figurky z vizovického těsta. Taky jsme „užíraly“ tajně čokoládovou kolekci ze stromečku. Koukaly jsme na pohádky a těšily se, až zazvoní zvoneček. Bylo a je to pro mě krásné období rodiny, radosti a lásky, sdílení. Se svými dětmi opakuji vše, co mi v dětství dělalo radost. Pečeme cukroví, pouštíme koledy, zdobíme společně stromeček, hrajeme hry a jsme spolu. A i když jsou dcery větší, stálé píší dopis Ježíškovi.
Dáváte si třeba novoroční předsevzetí nebo to necháváte spíše plynout?
Snažím se končící rok v sobě vždycky nějak uzavřít a zhodnotit, ale nekladu si na sebe velké nároky. Čím jsem starší, tím líp se mi se sebou žije, přijímám věci s větší pokorou a otevřeností a těším se, co přijde. Mnoho věcí je jinak, než si představujeme, ale ne vždy je to špatně. Někdy si říkám, co bych ještě mohla zkusit, změnit, kam se vydat. Mám sny a přání jako každý, ale mým největším přáním každoročně je být zdravá.
Na co se v novém roce těšíte?
Těším se na zkoušení a premiéru v divadle, na šnůru čtení mé nové knížky v knihovnách. Těším se na léto, protože je mi nejlépe, když je teplo a svítí slunce, těším se, kam s dětmi o prázdninách vyrazím. Prostě se těším, co mi život přinese.
Monika Zoubková (47) je divadelní a televizní herečka, která vystudovala JAMU v Brně. Působí na volné noze, hraje například v pražském Divadle v Celetné nebo ve Studiu Dva. Vydala dvě knížky pro děti „Brok, Flek a strašidla“ a na podzim vyšlo její „Putování za minísky“. Vychovává dcery ve věku 12 a 16 let.
Přinášíme vám #dmpodcast
Osobnosti z našich rozhovorů se vám pravidelně představí ve video i audio variantě také online. Nový #dmpodcast bude po vydání tištěného magazínu dostupný také v aplikacích YouTube, Spotify či Apple Podcast.
